Corpus delicti

Jsme na místě. Vyskakujeme z auta jak super heroes. Na místě už na náš příjezd čekají hasiči a parťák od Policie se svoji (sexy) kolegyní. Majáky osvětlují celou ulici, situace na místě vypadá dramaticky, kolemjdoucí se otáčí, další zvědavci načuhují z oken.

„Čau chlapi, jaká je situace?“ 

„Čáu, ahoj, to by nám měla říct tady paní.“ Pod deštníkem se krčí dáma důchodového věku a zdá se poněkud vyděšená z bleskového příjezdu čtyř aut. 

„No takhle, moje sousedka, taková bláznivá, ona na mě bouchala přes zeď jak smyslů zbavená, dyť já se úplně bojím, no a když na ní zazvoním, tak mi nechce otevřít.“

 „To je důvod, proč jste nás volala?“ „Já jsem nevolala, já volala 156 a tam mě poslali k šípku, tak jsem volala na sociálku a ti vás volali.“

Trochu se začínám ztrácet, ale dostáváme další důležité informace a běžíme nahoru. Vlastně se mi zdá, že ti s nejtěžším vystrojením běží po schodech, zatímco já se mačkám ve čtveřici „dámiček“ v pidi výtahu.

Zvoníme na zvonek.

Nic.

Znovu. 

Ticho.

„Buch, buch, tady Policie, otevřete!“ 

Ticho.

 Hasič začíná být soustředěný, já si přehrávám všechny scénáře, které mohou nastat po tom, co překoná bezpečnostní dveře. Stará paní upadla, zlomila si nohu v krčku a nemůže přijít otevřít. Nebo se zkrátka jen sama nedokáže postavit. Nebo není při vědomí. Hypoglykemické kóma. Embolie. Cévní mozková příhoda. Infarkt. Bude se resuscitovat? Jak dlouho u paní v tomhle věku? Všichni jsme koncentrovaní a připravení reagovat na jakoukoliv situaci. 

„Hele vidělas to? Pohyb v kukátku!“ nabádám kolegyni policistku k dalšímu pokusu. Další pokus se zadařil, otevírá nám usměvavá krásná babička.

„Jééé, dobrý večer, teda vás tu ale je. Jdete na kávu?“

Dělám paní první základní vyšetření, zatímco policie se vyptává, co se vlastně děje, proč jsme tady.

„A proč jste přijeli, páni, tolik lidí, vykradla jsem banku?“ 

„To nám řekněte vy, proč jsme tady. Paní sousedka o vás měla obavy, copak se dělo?“

„Jo, sousedka, i prd! To je stará panna, nemá co na práci a ukradla mi ovladač od televize, nemůžu ho najít!“

„Ale paní sousedka nám říkala, že se tu něco dělo, že jste jí bouchala na zeď.“

Paní roztomile udiveně: „Jááááááááá?“

Ačkoliv situace na místě by se mohla zdát poněkud komická (a ona svým způsobem je), z dalších okolností, které zde nebudu vypisovat, usuzujeme, že jsme na místě správně.

Můj parťák telefonuje s rodinnými příslušníky paní, poté řeší, ve které nemocnici nás přijmou a další nezbytnosti. Parťák policistky také telefonuje a ověřuje některé informace. Já trpělivě zodpovídám zmatené paní všechny její dotazy, které jsou všeho všudy tři, ale neustále se pakují.

Policistka se tváří velice vážně, bere do ruky baterku a důležitě šmejdí po místnosti. Hledá „ukradený“ ovladač! Taky se rozhlížím. 

JEŽIŠIKRISTEDOPRDELE, fuj to jsem se lekla!  Přivřu do té doby dokořán otevřené dveře a tam na zdi obří Ježíš na kříži. Šmejdění raději dál přenechávám té povolanější. Ale pořád mi však vrtá hlavou palička na maso ležící mezi knihami, přesto se věnuji paní, stále se mě vyptává.

Vrátili se nám parťáci, vše vyřízeno, sbalíme paní a pojedeme do nemocnice.

„Poslyšte, paní, proč Vám tu leží ta palička na maso?“ Nakonec se zdála ta otázka nevyhnutelná.

„No já jsem si před chvílí všimla, jak mám rozklíženou kredenc, tak jsem to tady musela maličko pobouchat!“ horlivě bere do ruky paličku a začíná mlátit do rozklíženého šuplíčku…

(Možná se tento příběh stal, možná nestal. Možná se mi jen zdál a možná je to jen taková poudačka…)

Prvákovské praxe v zimním semestru

V zimním semestru jsme měli praxe na interním oddělení a na oddělení následné péče v pražských nemocnicích určených školou.  Záměrně nebudu nemocnice jmenovat.

Co jsem se naučila

Naučila jsem se odebírat krev, ač jsem z toho z nějakého důvodu měla nejdřív obavy, tak po prvním nepovedeném pokusu to šlo už vždycky bez problému.

Naučila jsem se ředit infuze, podávat léky i.m., s.c., i.v., cévkovat a další zajímavé praktiky.

                                        www.nursebuff.com

Co jsem se nenaučila

Kanylovat.  Dostala jsem příležitost zavádět kanylu a ještě předtím jsem si to měla vyzkoušet na kamarádce i na sestře z oddělení. Měla jsem měla představu, že když už člověk dává odběry, bude tohle v pohodě. Nebylo. Neumím to.

Co mě zklamalo

V jedné nemocnici jsem měla pocit, že si nás spletli s novýma sanitářkama, přístup sester tragický, směrem k pacientům mnohdy ještě horší.  Nevěřila bych, co všechno je v pražské nemocnici možné. Co je vůbec v nějaké nemocnici možné.

Co mě mile překvapilo

Po nedobré zkušenosti jsem pokračovala v jiné nemocnici a byla to paráda. Velmi dobrý kolektiv sester a sanitářek. Jejich chování k pacientům bylo opravdu krásné, jakým způsobem komunikovaly, pohladily, staraly se.  Ráno s námi staniční obešla oddělení, abychom udělali odběry (díky tomu jsem se to naučila). Sestry nás všechno trpělivě učily, ať už bylo potřeba udělat cokoliv. Od ničeho nás nevyháněly, naopak se snažily, abychom si zkusily úplně všechno a z té praxe si odnesli co nejvíc.

I ve třetí nemocnici to bylo zajímavé, tam se nás ujala mladá sestra a náš kolega záchranář ve 3. ročníku, který už na oddělení pracuje. Předal nám obrovské množství zajímavých a důležitých informací a těším se za týden na další praxi s ním. Je to fakt štěstí narazit v nemocnici na někoho, kdo vám ty informace opravdu chce předávat.

„Můj pacient“

Pán přes 80 let, ale do nemocnice přišel s neschopenkou. Vědecký pracovník z Akademie věd přišel na operaci. Bohužel špatně zvládl narkózu, zůstal odkázán na péči druhých, v křeči, hodně špatně mluvil. Moc ráda jsem se o něj starala, polohovala ho, krmila, myla, přebalovala. Přes jeho velmi špatnou řeč jsme si rychle našli cestu, jak si porozumět, i když doteď nevím, jak jsme to udělali. :-)  Ptal se na záchranařinu a naše studium, já jsem mu zase říkala, že jsem jeho jméno našla u vědeckých prací, které se zabývají fyzikou. Také jsme mluvili o jeho dcerách, o jeho vnučkách… Byla jsem tam sama, když potřeboval otočit na druhý bok. Když jsem šla požádat na sesternu o pomoc, dostala jsem seřváno, že to můžu udělat sama. Jenže pán byl permanentně v křeči a bylo to strašně těžké a chudák se snažil hrozně omlouvat. To mi bylo moc líto, protože on se neměl za co omlouvat. Poslední den praxe na tom oddělení jsem se s ním byla rozloučit. Bylo to hezký.

Nejpodivnější chvíle

 Předem bych chtěla říct, že nevěřím na žádnou vyšší moc, na životy minulé, ani na reinkarnaci. Myslím, že vznik nového života je věcí čistě biologickou a smrt je konečná.

Byla jsem možná až šokovaná tím, za jakých okolností člověk může umřít. V televizi člověk kouká na smrt během akční scény nebo čte o tom, jak okolo člověka na smrtelné posteli stojí v hloučku rodina, hoří svíce, a když duše opustí tělo, otevře se okno, aby vyletěla ven… Jenže člověk může zemřít i během toho, co mu nesete snídani. Vypadá úplně stejně, jako před malou chviličkou, jenom… spí? Ano, mě opravdu nejvíc šokovalo to (a nevím proč), že ta paní vypadala pořád stejně. Odváželi jsme ji s postelí, jako kdyby jela na rentgen. Vynechám informace o tom, co vše se následně děje s tělem po smrti, než si ho odvezou havrani. Vlastně to není smutné, úmrtí těžce nemocného starého pacienta není smutné, jen zvláštní. A život? Ten je ještě zvláštnější, když si člověk uvědomí, za čím se celý léta pachtíme a pak jak když luskne prstem, je konec.

 „Kromě promarněného času, tady není o co přijít. Tak hrajte a riskujte všechno. Protože tohle je život a nic víc už nebude.“ Kazma

Nejtěžší chvíle

Přivezli pána z alzheimer centra, ležící, velmi dušný. Opravdu tak dušný, že to bylo slyšet z pokoje až na druhý konec chodby. Hned za ním přijela jeho paní, později i syn. Dostala jsem na starost jeho příjem, a protože pán nebyl schopný komunikovat, vše jsem sepisovala právě s jeho paní. Byla hrozně nešťastná, tak, jak jen nešťastná může být starostlivá manželka, která o svého muže dlouho pečovala doma, a když už to dál nebylo možné, zajistila mu adekvátní zařízení. A právě tam se z pána prý stal během necelého měsíce úplný ležák odkázaný na pomoc druhých.

Nehodnotím přístup lékařů nebo jiného tamního personálu. Ale pro tu paní jsem tam byla jen já. Od lékaře měla pouze informaci, že pán dostane na noc morfium, na vše ostatní už se musela ptát mě, studentky na stáži, což mi připadá poměrně smutný. Paní potřebovala slyšet, že o něho bude dobře postaráno. Na to, o jak nešťastnou situaci šlo, paní nebyla hysterická. Přesto bylo velmi cítit, jak potřebuje, aby tam ten zdravotník byl, i kdyby vůbec neměl nic říkat. A tak jsem u ní byla až do konce své směny.

Jako zdravotník jsem se do takové situace ještě nedostala a přiznám se, že jsem v tu chvíli nevěděla, jak nejlépe pomoci. Říkat nesmysly ve stylu, že to bude dobré, to by byla absolutní hloupost. A tak jsem vlastně jen naslouchala, byla s ní a ona o svém muži povídala hezké věci… Pán umřel hodinu po mém odchodu domů.

Tahle zkušenost mě přivedla k myšlence, že si v budoucnu udělám kurz krizového interventa. Jsem přesvědčená, že mi bude hodně užitečný. Abych mohla pomoct nejen pacientovi, ale i jeho blízkým, bude-li to potřeba.

Příští týden mě čeká poslední den praxe, poslední zkouška (latina) a hurá do letního semestru. Začínám z ostra na traumatologii… J

Jak se (na)učit latinu

Jak jsem psala v předchozím článku, z hodiny latiny jsem utekla s tím, že se ji pokusím zmáknout doma sama. Rozhodně si nejsem jistá tím, že to byl dobrý nápad. Naopak pokud jde o studenta, co měl jako já latinu naposledy před deseti lety nebo nikdy (což to vlastně totéž), spíš tento postup důrazně nedoporučuju. Prostě si zobněte Lexaurin a zkuste výuku absolvovat.

Moje technika

Ke zvládnutí předmětu je nezbytná, vyučujícím požadovaná, učebnice od Seinerové – LATINA – Úvod do latinské terminologie. Není tak tlustá jako třeba IANUA, kterou požadovali na 1.LF a stojí nějakých 120 korun (nejvíc sexy cena ze všech učebnic a skript ever!). No tím ty výhody asi končí. Uvnitř knížky jsem jak v lese (a marně hledám světýlko).

Zkoušková písemka by měla obsahovat:

I.- II. část: slovní zásoba

III. část: skloňování

IV. část: překlad slovních spojení

K úspěchu (za 3) by dle informací mělo postačit 50%, což by měla být bezchybná první a druhá část, tedy slovní zásoba (překlad, tvar v gen. sing. a rod).

Rozhodla jsem se, že pro tenhle předmět využiju fotografickou paměť.

Celou slovní zásobu jsem si pracně roztřídila do jednotlivých deklinací, každé deklinaci jsem přiřadila barvu a přidala skloňovací tabulku.

Můj plán – když budu vědět, „jakou barvu“ má slovíčko, budu vědět, jak se skloňuje. Teprve se v učení vrhám na třetí deklinaci, ale zdá se mi, že by to mohlo fungovat. (rozhodně líp, než to jet ze slovníčku v knížce).

Fígle

Nejsem si jistá, jestli bych jen tak do hlavy nacpala ty všechny koncovky v deklinacích us-í-ó-um-ó-í-órum-ís-ós-ís-ííííí-ááááá-bééééééé…

Hledám v tom pomůcky, ač nedávají smysl, strašně dobře se mi to pamatuje. (možná protože to jsou takové kraviny). Doporučuju si takovou pomůcku najít taky.

Moje pomůcka pro vzor MUSCULUS

1. Musculus –us, -er
2. Musculí – í (ívan)
3. Musculó –ó (ólbracht)
4. Musculum – um (umí)
5. Musculó – ó (ódy)

1. Musculí –í (to je jasné, jako 2. Pád v singuláru)
2. Musculórum – órum (ženy jsou órum, chlapi jsou orum, prostě si to pamatuju)
3. Musculís ííííííííí
4. Musculós ooooo
5. Musculís  íííííí

Ííííííí(s) ooooo(s) íííííí(s) – to je mužskej osel.

U vzoru véna to končí íííííííí(s) áááá(s) ííííí(s), to je normální osel

Co se týče předložek

Jednoduše mám předložky červený (akuzativní), modrý (ablativní) a zelený (akuz.+ablativní). Je jich tak málo, že pamatovat si barvičku mi problém nedělá.

U zelených je to v překladu z latiny do češtiny jednoduché:

Př.: in vena – v žíle

      In venam – do žíly (KAM – AM (venAM).

Takže moje taktika je, pamatovat si dobře barvičky a legendy, pak už tu písemku přeci nějak musím napsat.

(přídavná jména a slovesa mě teprve čekají, tam zatím nemám taktiku).

Pokud máte nějakou vaší speciální taktiku, fígl, sem s ním!

               Učte se a nezapomínejte: I záchranář si může přečíst Vergilia v originále!

První dva měsíce aneb čeho se děsim

První dva měsíce jsou za mnou, utekly, ani nevím jak. Hodně pracuju, hlavní pracovní poměr, brigáda v administrativě, brigáda jako zdravotní dozor, k tomu nějaké další nárazovky, jako jsou různé účasti na placených výzkumech (CEVRO apod.). 280 hodin měsíčně, škola, učení. Jednou za dva týdny si nechávám volnou neděli na odpočinek. Snažím se vydělat peníze na Vánoce a zároveň našetřit na období, kdy budu muset čerpat neplacené volno na povinné praxe, které se mi nedaří vecpat pouze na dny volna. A praxe už se blíží! Už na konci měsíce! Dobrá zpráva je, že končím v brigádě, horší je, že to neznamená volno, jen práci jinde. 

Z čeho mám obavy

Praxe

Začínám na interně v nemocnici Na Františku, navazuju na oddělení následné péče v nemocnici v Krči. Začínám být trochu ve stresu, protože ještě nemám přezůvky, tričko, kalhoty, vlastně nejsem ještě vůbec připravená a čas se nebezpečně krátí!

Bojím se, že budu nešikovná, nikdy jsem neaplikovala injekci a tak vůbec.

 

Latina

Z první výuky latiny jsem doslova utíkala. Přestože jsem ji měla už na zdrávce i na lékařský fakultě v loňském roce, tady mi tenhle děsivej předmět rozhodně nesedl a víckrát jsem na latinu nešla. Rozhodla jsem se ji zvládnout sama.  Roztřídila jsem si celou slovní zásobu podle deklinací a snažím se cvičit fotografickou paměť . Předtermín by měl být v prosinci, doufám, že se toho zla zbavím na první pokus.

Zkouškové obecně

V zimním semestru mě čeká 7 klasifikovaných předmětů (klasifikovaných zápočtů a zkoušek) a 11 zápočtů. Neumím si to zatím vůbec představit, ale můžu se utěšovat tím, že to je ještě pohoda oproti tomu, co mě čeká na konci letního semestru. Ačkoliv se snažím zodpovědně nějak systematicky připravovat, je to dost těžký nejen pro obsáhlost, ale hlavně kvůli tomu, že pořád tak docela nevím, jak učení některých předmětů pojmout. Nevím, co si mám myslet o biofyzice, jak moc do hloubky se učit mikrobiologii…

 

 

Co je super

 

Vyučující

Přístup vyučujících je oproti univerzitě hodně individuální, což je dáno rozhodně především tím, že nás nastoupilo do ročníku 30 a ne 90 a více, jako to bývá. Na některé předměty se dokonce dělíme na dvě skupiny, takže ve výsledku je výuka vlastně stejně tak „rodinná“, jako na střední škole a myslím, že u zdravotnického oboru je tohle jednoznačně kladem. Biofyziku a podobné „nutné zlo“ na konci semestru vezme čert, ale u těch důležitých předmětů mám fakt pocit, že tu jsou vyučující pro každého z nás a je tu právě proto, aby nás to dobře naučil.

Třídní

Na rozdíl od univerzity tady máme i svoji třídní. Vždycky se mi chce hrozně smát, když na to pomyslím. Ale ve skutečnosti je to hrozně hezký a hlavně nám tenhle fakt šetří poměrně dost času a nervů. Zatímco na univerzitě si všechny informace hledáte na internetu a řešíte sami, obíháte všemožné inštance, abyste vyřešili, co potřebujete, tady to jde vždycky přes třídní, naopak na internetu se toho moc nedočtete. Vyřízení čipů, indexy, informace k praxím, vše třídní.

Spolužáci

Většina spolužáků na kombinované formě už jsou profíci v oboru - řidiči záchranek, horský záchranář, sestřičky, takže se spoustu zajímavých informací dozvídáme my „neprofíci“ i jen tak mezi řečí.

I bez ohledu na naše aktuální zaměstnání jsme se sešli myslím dobrá parta lidí.

Praha

Už to, že jsme v Praze, je v mnoha ohledech luxus. Přestože jsem poslední měsíce časově extrémně vytížená (vlastně to jsem od doby, co jsem se před rokem přistěhovala) užívám si Prahu ve všech směrech. Neustále je možnost hlásit se na různé přednášky, diskuzní medické večery, účastnit se různých výzkumů (např. Pokusní králíci prof. Flegra, CEVRO institut apod.), dá se tu sehnat i spousta brigád, jednorázových přivýdělků. Pokud máte např. Multisport kartu, můžete každý den relaxovat skoro kdekoliv je to možné, téměř všude v Praze kartičku berou,  v bazenéch, wellnessech…  Takže když se ráno probudíte a říkáte si, že by se hodil dnes nějaký přivýdělek, seženete ho. Když chcete do posilovny, vyberete si. Nemusíte spoustu věcí řešit a plánovat x dní dopředu, ta Praha je fakt dynamická a to se mi při mém životním tempu strašně líbí. 

Co mám teď v plánu

• Tak teď se hlavně učím. Učím se v metru, v autobuse, před spaním, i v mezičasech v práci. Dobře, v práci na to čas prakticky není, ale aspoň mě uklidňuje, že na to koukám :-D
•  Chystám se na poslední šichty v brigádě a pak hurá na praxe. 
•  1.-.2.prosince jsem v Hradci na dvoudenní konferenci První pomoc v boji (http://viaprotect.cz/akce.php), těším se šíleně. Kdybyste měl někdo tip, kde za rozumnej peníz přespat, sem s tím! 

 

V příštích příspěvcích se dozvíte:

• Vše o kurzech chirurgického šití
• Jaký byly praxe a zda všichni přežili
• Jaká byla konference v Hradci

Přijímačky

Už ani nevím, který z těch seminářů v simulačním středisku KARIM ve vojenské nemocnici způsobil, že jsem se rozhodla přejít na záchranáře. Když docentka R nachystala SIM MANa a měla jsem v roli lékaře vést rozšířenou resuscitaci? (No tak to určitě ne! J) Když jsem si poprvé zkusila intraoseál nebo píchnout pneumothorax? Ten den, co jsme intubovali nebo po první koniopunkci? 

Ať už to zapříčinilo cokoliv, jsem znovu prvňáček.

Přijímačky jsem trochu podcenila, jednak jsem neměla čas se učit, poslední měsíce jsem byla buď v práci nebo na jedné z mých dvou brigád a volných dnů jsem měla jen minimum. A když už jsem pozdě večer tu knížku otevřela, měla jsem pocit, že už z té biologie snad dávno vím úplně všechno a nebavilo mě to znova číst. Jak však přijímačky ukázaly, všechno rozhodně nevím, když jsem se nechala doběhnout na zánártních kůstkách J Test obsahoval otázky z biologie člověka a pár otázek z první pomoci. Otázky byly jak uzavřené s výběrem jedné nebo několika správných odpovědí, tak otevřené (a s tím jsem opravdu nepočítala). Snad i díky bodům za aktivity v rámci IZS jsem se však dostala na 11. místo a zadařilo se, i když musím citovat Mistra: „TENTOKRÁT JSEM TO OPRAVDU NEČEKALA“, byla jsem smířená s tím, že to nedopadlo.

Budoucím uchazečům doporučuji: učit se somatologii asi ideálně z knížky od Rokyty, případně z Biologie člověka pro gymnázia od Hrušky. Pokud se věnujete nějaké aktivitě v rámci IZS, určitě tto aktivity doložte společně s přihláškou.