Corpus delicti

Jsme na místě. Vyskakujeme z auta jak super heroes. Na místě už na náš příjezd čekají hasiči a parťák od Policie se svoji (sexy) kolegyní. Majáky osvětlují celou ulici, situace na místě vypadá dramaticky, kolemjdoucí se otáčí, další zvědavci načuhují z oken.

„Čau chlapi, jaká je situace?“ 

„Čáu, ahoj, to by nám měla říct tady paní.“ Pod deštníkem se krčí dáma důchodového věku a zdá se poněkud vyděšená z bleskového příjezdu čtyř aut. 

„No takhle, moje sousedka, taková bláznivá, ona na mě bouchala přes zeď jak smyslů zbavená, dyť já se úplně bojím, no a když na ní zazvoním, tak mi nechce otevřít.“

 „To je důvod, proč jste nás volala?“ „Já jsem nevolala, já volala 156 a tam mě poslali k šípku, tak jsem volala na sociálku a ti vás volali.“

Trochu se začínám ztrácet, ale dostáváme další důležité informace a běžíme nahoru. Vlastně se mi zdá, že ti s nejtěžším vystrojením běží po schodech, zatímco já se mačkám ve čtveřici „dámiček“ v pidi výtahu.

Zvoníme na zvonek.

Nic.

Znovu. 

Ticho.

„Buch, buch, tady Policie, otevřete!“ 

Ticho.

 Hasič začíná být soustředěný, já si přehrávám všechny scénáře, které mohou nastat po tom, co překoná bezpečnostní dveře. Stará paní upadla, zlomila si nohu v krčku a nemůže přijít otevřít. Nebo se zkrátka jen sama nedokáže postavit. Nebo není při vědomí. Hypoglykemické kóma. Embolie. Cévní mozková příhoda. Infarkt. Bude se resuscitovat? Jak dlouho u paní v tomhle věku? Všichni jsme koncentrovaní a připravení reagovat na jakoukoliv situaci. 

„Hele vidělas to? Pohyb v kukátku!“ nabádám kolegyni policistku k dalšímu pokusu. Další pokus se zadařil, otevírá nám usměvavá krásná babička.

„Jééé, dobrý večer, teda vás tu ale je. Jdete na kávu?“

Dělám paní první základní vyšetření, zatímco policie se vyptává, co se vlastně děje, proč jsme tady.

„A proč jste přijeli, páni, tolik lidí, vykradla jsem banku?“ 

„To nám řekněte vy, proč jsme tady. Paní sousedka o vás měla obavy, copak se dělo?“

„Jo, sousedka, i prd! To je stará panna, nemá co na práci a ukradla mi ovladač od televize, nemůžu ho najít!“

„Ale paní sousedka nám říkala, že se tu něco dělo, že jste jí bouchala na zeď.“

Paní roztomile udiveně: „Jááááááááá?“

Ačkoliv situace na místě by se mohla zdát poněkud komická (a ona svým způsobem je), z dalších okolností, které zde nebudu vypisovat, usuzujeme, že jsme na místě správně.

Můj parťák telefonuje s rodinnými příslušníky paní, poté řeší, ve které nemocnici nás přijmou a další nezbytnosti. Parťák policistky také telefonuje a ověřuje některé informace. Já trpělivě zodpovídám zmatené paní všechny její dotazy, které jsou všeho všudy tři, ale neustále se pakují.

Policistka se tváří velice vážně, bere do ruky baterku a důležitě šmejdí po místnosti. Hledá „ukradený“ ovladač! Taky se rozhlížím. 

JEŽIŠIKRISTEDOPRDELE, fuj to jsem se lekla!  Přivřu do té doby dokořán otevřené dveře a tam na zdi obří Ježíš na kříži. Šmejdění raději dál přenechávám té povolanější. Ale pořád mi však vrtá hlavou palička na maso ležící mezi knihami, přesto se věnuji paní, stále se mě vyptává.

Vrátili se nám parťáci, vše vyřízeno, sbalíme paní a pojedeme do nemocnice.

„Poslyšte, paní, proč Vám tu leží ta palička na maso?“ Nakonec se zdála ta otázka nevyhnutelná.

„No já jsem si před chvílí všimla, jak mám rozklíženou kredenc, tak jsem to tady musela maličko pobouchat!“ horlivě bere do ruky paličku a začíná mlátit do rozklíženého šuplíčku…

(Možná se tento příběh stal, možná nestal. Možná se mi jen zdál a možná je to jen taková poudačka…)