V zimním semestru jsme měli praxe na interním oddělení
a na oddělení následné péče v pražských nemocnicích určených školou. Záměrně nebudu nemocnice jmenovat.
Co jsem se naučila
Naučila jsem se odebírat krev, ač jsem z toho z nějakého
důvodu měla nejdřív obavy, tak po prvním nepovedeném pokusu to šlo už vždycky bez
problému.
Naučila jsem se ředit infuze, podávat léky i.m., s.c.,
i.v., cévkovat a další zajímavé praktiky.
www.nursebuff.com
Co jsem se nenaučila
Kanylovat. Dostala
jsem příležitost zavádět kanylu a ještě předtím jsem si to měla vyzkoušet na
kamarádce i na sestře z oddělení. Měla jsem
měla představu, že když už člověk dává odběry, bude tohle v pohodě. Nebylo. Neumím to.
Co mě zklamalo
V jedné nemocnici jsem měla pocit, že si nás spletli
s novýma sanitářkama, přístup sester tragický, směrem k pacientům mnohdy ještě horší. Nevěřila bych, co všechno
je v pražské nemocnici možné. Co je vůbec v nějaké nemocnici možné.
Co mě mile překvapilo
Po nedobré zkušenosti jsem pokračovala v jiné nemocnici
a byla to paráda. Velmi dobrý kolektiv sester a sanitářek. Jejich chování k pacientům
bylo opravdu krásné, jakým způsobem komunikovaly, pohladily, staraly se. Ráno s námi staniční obešla oddělení,
abychom udělali odběry (díky tomu jsem se to naučila). Sestry nás všechno
trpělivě učily, ať už bylo potřeba udělat cokoliv. Od ničeho nás nevyháněly,
naopak se snažily, abychom si zkusily úplně všechno a z té praxe si odnesli co nejvíc.
I ve třetí nemocnici to bylo zajímavé, tam se nás ujala
mladá sestra a náš kolega záchranář ve 3. ročníku, který už na oddělení
pracuje. Předal nám obrovské množství zajímavých a důležitých informací a těším
se za týden na další praxi s ním. Je to fakt štěstí narazit v nemocnici
na někoho, kdo vám ty informace opravdu chce předávat.
„Můj pacient“
Pán přes 80 let, ale do nemocnice přišel s neschopenkou.
Vědecký pracovník z Akademie věd přišel na operaci. Bohužel špatně
zvládl narkózu, zůstal odkázán na péči druhých, v křeči, hodně
špatně mluvil. Moc ráda jsem se o něj starala, polohovala ho, krmila,
myla, přebalovala. Přes jeho velmi špatnou řeč jsme si
rychle našli cestu, jak si porozumět, i když doteď nevím, jak jsme to udělali. :-) Ptal se
na záchranařinu a naše studium, já jsem mu zase říkala, že jsem jeho jméno
našla u vědeckých prací, které se zabývají fyzikou. Také jsme mluvili o jeho
dcerách, o jeho vnučkách… Byla jsem tam sama, když potřeboval otočit na druhý
bok. Když jsem šla požádat na sesternu o pomoc, dostala jsem seřváno, že to
můžu udělat sama. Jenže pán byl permanentně v křeči a bylo to strašně
těžké a chudák se snažil hrozně omlouvat. To mi bylo moc líto, protože on se
neměl za co omlouvat. Poslední den praxe na tom oddělení jsem se s ním byla
rozloučit. Bylo to hezký.
Nejpodivnější chvíle
Předem bych chtěla říct, že nevěřím na žádnou vyšší moc,
na životy minulé, ani na reinkarnaci. Myslím, že vznik nového života je věcí
čistě biologickou a smrt je konečná.
Byla jsem možná až šokovaná tím, za jakých okolností
člověk může umřít. V televizi člověk kouká na smrt během akční scény nebo
čte o tom, jak okolo člověka na smrtelné posteli stojí v hloučku rodina,
hoří svíce, a když duše opustí tělo, otevře se okno, aby vyletěla ven… Jenže
člověk může zemřít i během toho, co mu nesete snídani. Vypadá úplně
stejně, jako před malou chviličkou, jenom… spí? Ano, mě opravdu nejvíc šokovalo
to (a nevím proč), že ta paní vypadala pořád stejně. Odváželi jsme ji s postelí,
jako kdyby jela na rentgen. Vynechám informace o tom, co vše se následně děje s tělem
po smrti, než si ho odvezou havrani. Vlastně to není smutné, úmrtí těžce
nemocného starého pacienta není smutné, jen zvláštní. A život? Ten je ještě
zvláštnější, když si člověk uvědomí, za čím se celý léta
pachtíme a pak jak když luskne prstem, je konec.
„Kromě promarněného času, tady není o co
přijít. Tak hrajte a riskujte všechno. Protože tohle je život a nic víc už
nebude.“ Kazma
Nejtěžší chvíle
Přivezli pána z alzheimer centra, ležící, velmi
dušný. Opravdu tak dušný, že to bylo slyšet z pokoje až na druhý konec
chodby. Hned za ním přijela jeho paní, později i syn. Dostala jsem na starost
jeho příjem, a protože pán nebyl schopný komunikovat, vše jsem sepisovala právě
s jeho paní. Byla hrozně nešťastná, tak, jak jen nešťastná může být
starostlivá manželka, která o svého muže dlouho pečovala doma, a když už to
dál nebylo možné, zajistila mu adekvátní zařízení. A právě tam se z pána prý
stal během necelého měsíce úplný ležák odkázaný na pomoc druhých.
Nehodnotím přístup lékařů nebo jiného tamního personálu. Ale pro tu paní jsem tam byla jen já. Od lékaře měla pouze
informaci, že pán dostane na noc morfium, na vše ostatní už se musela ptát mě,
studentky na stáži, což mi připadá poměrně smutný. Paní potřebovala slyšet, že o
něho bude dobře postaráno. Na to,
o jak nešťastnou situaci šlo, paní nebyla hysterická. Přesto bylo velmi cítit,
jak potřebuje, aby tam ten zdravotník byl, i kdyby vůbec neměl nic říkat. A tak
jsem u ní byla až do konce své směny.
Jako zdravotník jsem se do takové situace ještě nedostala
a přiznám se, že jsem v tu chvíli nevěděla, jak nejlépe pomoci. Říkat
nesmysly ve stylu, že to bude dobré, to by byla absolutní hloupost. A tak jsem
vlastně jen naslouchala, byla s ní a ona o svém muži povídala
hezké věci… Pán umřel hodinu po mém odchodu domů.
Tahle zkušenost mě přivedla k myšlence, že si v budoucnu
udělám kurz krizového interventa. Jsem přesvědčená, že mi bude hodně užitečný.
Abych mohla pomoct nejen pacientovi, ale i jeho blízkým, bude-li to potřeba.
Příští týden mě čeká poslední den praxe, poslední zkouška
(latina) a hurá do letního semestru. Začínám z ostra na traumatologii… J
